Příběh krásné Adrianky: od nádoru na mozku k uzdravení
S radostí bychom vám chtěli představit silný příběh krásné a inspirativní slečny Adrianky Pazderkové. Je nám obrovskou ctí, že nám Adrianka dovolila její příběh sdílet. Tento příběh je totiž inspirací nejen pro nemocné, ale také pro zdravé lidi. Ve 14 letech jí byl diagnostikován nádor na mozku. Sice nezhoubný, ale na špatně dostupném místě. Ale pusťme ke slovu Adrianku:
„Ten rok zrovna začínalo léto a mně bylo čerstvých 14 let. Jednoho dne jsme s maminkou jely do nemocnice, protože mě trápila neustálá a nesnesitelná bolest hlavy. Bylo mi sděleno, že mám v hlavě nádor, který je bohužel velmi špatně uložen. Lékaři si mě ihned nechali v nemocnici s tím, že mi hrozí to nejhorší. Měla jsem pocit, že se mi zhroutil celý svět. Hlavou mi běželo: Mám rakovinu? Zemřu? Všechny tyhle otázky samozřejmě doprovázel pláč… Do pár dní jsem byla operována s výsledkem, že jde o nádor nezhoubný, a já že jsem v pořádku. Zdání ale klame. Ještě několik dnů jsem byla v umělém spánku a můj stav po probuzeni šokoval nejen mé rodiče.
Probrala jsem se s neschopností samostatně dýchat, hýbat se, mluvit, a dokonce ani oči jsem nemohla otočit.
Prostě ležák napojen na přístroje. Několik dnů jsem se učila základním věcem, a poté následoval několikaletý pobyt v rehabilitačních ústavech. Hned od začátku jsem se vrhla do boje a bojuju dodnes. Vypracovala jsem se k vozíku, následně chodítku, uspěla jsem u maturitní zkoušky a nyní studuji Psychologii, která mě naprosto fascinuje.
Začátkem roku 2021 jsem přemýšlela, co dál. Na rozdíl od mého předešlého chmurného období nepadaly žádné negativní myšlenky, ani nehezké nápady, ale šlo o reálný pohled na můj život. Uvědomila jsem si totiž, že je to jen a jen na mně a jen já rozhodnu o směru na mé cestě, po níž budu kráčet. Tedy, jak moc budu schopna samostatně fungovat, jak budu chodit (a jestli vůbec) a jak budu žít. Zda budu i nadále usilovně cvičit nebo zkusím jinou léčbu…?
Objednala jsem se na brněnskou kliniku Cellthera na konzultaci k panu profesorovi Michálkovi. Když jsem (s mamkou) přijela, celá klinika na mě působila velice kladně. Bylo to tam moderní, pozitivně laděné, personál byl velmi milý.
Přivítala jsem se s panem profesorem a asi hodinu jsme spolu mluvili. O tom, co a kdy se vlastně stalo, co to provází ještě i teď, zda mám i nějaké strasti nebo bolesti. Diskutovali jsme o různých léčebných metodách, včetně vitaminové a detoxikační infuzní terapie, regenerativní laserové terapii, o aplikaci kmenových buněk. Doma jsem o všem popřemýšlela, jenže já, když něco chci, tak pro to udělám vše. Držím se hesla, že potom, na smrtelné posteli, nechci litovat toho, co jsem neudělala.
Tvrdím, že se má zkusit vše a že můžeš cokoli, co opravdu chceš.
Rozhodla jsem se tedy, že do zmiňované léčby půjdu a v březnu 2021 jsem terapie podstoupila. Léčbu kmenovými buňkami jsem podstoupila ve Vídni. Na další terapie jsem denně docházela na kliniku Cellthera. Zpočátku jsem byla velmi unavená, ale – dala jsem se do boje, tak šla postupně únava stranou, nastoupila má silná vůle a společně jsme to zvládli! 🙂 Asi měsíc jsem tohle podstupovala, bylo to hrozné období plné pádů, má chůze byla o hodně horší, stabilita téměř žádná a prostě – byla jsem ráda, když jsem se (s chodítkem) došla do kuchyně napít. Těžké období.
A to mě čekal nástup na rehabilitaci, po ní na další, a zase na další – dohromady mě čekal skoro půlrok cvičení. Při představě těch dlouhých chodeb jsem si absolutně neuměla představit, jak je ujdu. Přišlo mi to nemožné. V den nástupu to ze mě ale spadlo, naštěstí, a já makala o sto šest. Cvičila a chodila jsem i mimo předepsané časy a vše bylo v pořádku.
Dnes je to přesně 1 rok od aplikace kmenových buněk a já mohu říci, že cítím obrovské zlepšení. Doma už prakticky chodím bez chodítka, trénuji chůzi s francouzskými holemi a celkově se mi můj stav zdá lepší. Jsem přesvědčena o tom, že když člověk opravdu hledá způsoby, jak si pomoct, tak udělá vše, aby to mohlo vyjít. Děkuji moc, že jsem to mohla podstoupit, jsem za to ráda a rozhodně nelituji.“
Někdy vám osud zamíchá kartami a do životní cesty vloží překážku, která zcela změní vše…
Na závěr Adrianka dodává: „Někdy vám osud zamíchá kartami a do životní cesty vloží překážku, která zcela změní vše… Tou překážkou je bohužel často nemoc. Věřím, že mi dáte za pravdu, neboť tu osobní zkušenost má nejeden z nás. A je často hlavně na nás, jak tuto překážku dokážeme přijmout a hlavně, jak se jí dokážeme postavit“.
Příběh Adrianky je plný obrovské síly, odhodlanosti, píle, pevné vůle a lásky k životu. Ukazuje nám, že překážky do života přicházejí proto, abychom se k nim postavili čelem a abychom je překonávali. Věříme, že Adrianka dosáhne plného uzdravení a ve svém životě dokáže všechno, co si jen bude přát.
